Tatínek si zřejmě myslel, že způsob, kterým ŘVE na své dítě a celý tým, jim pomůže získat jistotu a energii k vyššímu výkonu. Hádejte, co následovalo? Výkon jejich hráčů se snižoval a tatínek řval čím dál tím víc. Zřejmě se řídil heslem „Když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou“. Zápas „projeli“ na celé čáře. A velký podíl na tom měl zmíněný tatínek, ke kterému se postupně přidával další tatínek a i některé maminky.

Ničeho ale nedocílili. Snad jen velké prohry a také toho, že mě inspirovali k napsání tohoto článku. Vážení rodiče, děkuji vám :-).

O florbalu psát nechci, ale ráda se s vámi podívám na zoubek otázkám začínající slovem „proč“ směřovaným do minulosti. Otázkám, které mnohdy nic nepřinášejí a jen zanášejí prostředí nepříjemnou atmosférou.

Otázky typu „Proč jsi něco udělal nebo neudělal?“ moc nefungují. Všimli jste si? Otázky začínající slovem „proč“ směřované do minulosti jsou velmi ošidné otázky. Na svých seminářích je svým účastníkům doslova zakazuji používat.

PROČ?

Zamyslete se. Když se ptáte „Proč..“ směrem do minulosti, co se dozvídáte? Obvykle ne to, co byste chtěli slyšet. Dozvíte se řadu různých výmluv, ale pravdu nikoliv.

PROČ?

Z psychologického hlediska je otázka začínající „proč“ směřovaná do minulosti často vnímána jako VÝČITKA. A výčitky nemá nikdo rád. Ani vy. Když se totiž manželka svého manžela zeptá „Proč jsi nevynesl koš?“, nechce slyšet skutečnou příčinu, tu už přece zná (stalo se něco, co způsobilo jeho nevynesení a hlavně to něco není vůbec důležité). Ve skutečnosti chce v tu chvíli manželovi dát najevo, že je např. neschopný, líný atp. Chce nad ním v danou chvíli vyhrát, což mimochodem žádnému vztahu neprospívá.

Když vám kolega v práci nedodá včas slíbenou tabulku, podklady apod. a zeptáte se ho „Proč jsi mi to ještě neposlal? Vždyť jsi mi to slíbil!“, pravděpodobně se dozvíte, že ho někdo jiný zdržel, musel nutně něco jiného rychle udělat, měl problém s počítačem a další výmluvy. Pravou příčinu se nedozvíte. PROČ? Protože málokdo je opravdu ochoten do očí přiznat pravdu typu: „neudělal jsem to proto, že jsem zapomněl nebo nechtěl“.

Když se takto ptáme, o co nám ve skutečnosti jde?

Jde nám opravdu o to zjistit pravou příčinu nebo jen prostě vyjadřujeme nelibost, že to, co mělo být hotovo, hotovo není?

Když na seminářích otázky „proč“ směrem do minulosti probíráme, účastníci se často se mnou začnou přít, že přeci chtějí vědět pravý důvod. Když se zeptám, k čemu jim je dobré důvod znát, odpoví, že jen prostě chtějí, aby se lidé přiznali. K čemu je ale takové přiznání dobré? Ničemu nepomůže, nikdo nic nezíská, zkrátka je k ničemu. Naopak většinou zhoršuje vztahy mezi lidmi, ať už je to na pracovišti, doma nebo kdekoliv jinde.

A jak se tedy ptát, když „nesmím“ použít PROČ?

V případě, že OPRAVDU chcete zjistit pravou příčinu, popište situaci, která je teď a tady a zeptejte se, co se stalo.

Např. vaše dítě přinese špatnou známku ze školy z písemné práce, na kterou víte, že se učilo. Řekněte něco ve smyslu: „Dostal jsi čtyřku, včera ses učil dvě hodiny. Co se stalo?“ Je zde daleko větší pravděpodobnost, že se dozvíte pravý důvod, se kterým už pak můžete do budoucna něco udělat. Navíc ukážete dítěti respekt a berete ho jako partnera. Bude k vám otevřené a nastolíte větší důvěru.

Pokud chcete vyjádřit nespokojenost s něčím, co mělo být hotovo a není, neptejte se na nic. Popište, jak na vás daná situace působí a řekněte, jak chcete, aby situace vypadala v budoucnu. O minulosti ani slovo.

Např. „Pavle, dnes ve tři hodiny jsem od tebe měla dostat vypracovanou tabulku. Mrzí mne, že jí ještě od tebe v mailu nemám. Nutně jí potřebuji pro další práci a teď mě to brzdí. Prosím, dodej mi jí pokud možno ihned.“ Všimněte si, že Pavla z ničeho neobviňuji a nenutím ho k vymlouvání a omlouvání. Vyjadřuji sice svou nespokojenost, ale zároveň vyjadřuji potřebu tabulky do budoucna. Pavla tím neponižuji, neviním a nesnižuji tak jeho hodnotu. Naopak zachovávám respekt k jeho osobě a udržuji si svůj.

A proč se pořád ptáme „proč“, když to vlastně nefunguje?

Je to proto, že jsme takové otázky dostávali od rodičů, ti je dostávali od svých rodičů a jsou předávané z generace na generaci. A protože jsme s otázkami vyrostli, přijdou nám normální a běžné a vůbec nás ani nenapadne, že jsou nefunkční. Jsou nefunkční a přesto je klademe pořád dokola. Někdy i za cenu toho, že se pak s druhým pohádáme, když nám neřekne to, co už přece dávno víme.

Ptejte se jen na to, co skutečně chcete vědět a zachovávejte respekt k druhým i sami k sobě. Nikdo nechce být ponižován. Ani druzí ani vy.

P.S. Ten turnaj jsme vyhráli… 🙂

The post „Proč jsi to udělal?“ Co myslíte, že vám odpoví… appeared first on mySKILL.

Jak zařídit, abychom se cítili spokojeněji a lépe?

Když už víme, že lidská mysl hodnotí náš celý život podle aktuální nálady, můžeme udělat okamžitou změnu. Jak okamžitě změnit náladu a stav mysli? Např. si můžeme cíleně vzpomenout na něco hezkého, co se nám povedlo, co máme rádi, na co jsme pyšní, čeho si vážíme atp. Zanedlouho pocítíme příjemné změny. Zkuste a uvidíte!

Richard Wiseman ve své knize 59 vteřin popisuje, že stačí necelá minuta denně a budeme se cítit celkově šťastnější. Jak je to možné? Právě pravidelné připomínání pozitivních momentů subjektivně zvyšuje pocit štěstí. Navíc si zlepšujeme paměť díky aktivnímu připomínání daných událostí. Znamená to, že zabijeme dvě mouchy jednou ranou….. To za to stojí!

Jak to ale udělat? Princip je jednoduchý. Každý večer si cíleně vzpomeneme na cokoliv pozitivního, co se uplynulý den událo. Stačí obyčejná maličkost, jako např. jsme se srdečně s někým zasmáli, či jsme pustili starší paní v autobuse sednout a nebo jsme měli radost, že svítilo sluníčko. Může to být i něco sofistikovanějšího, např. úspěšně zvládnutá prezentace, nebo uzavřený obchod. Zkrátka by to mělo být něco, z čeho máme upřímnou radost a události či skutek nás „pohladil“ po duši. Každý den se vždy něco takového stane! I v těch nejchmurnějších dnech se stane něco, co nás potěší. Důležité je si na to vzpomenout!

Věnujeme-li připomenutí pozitivního okamžiku každý den necelou minutu, zjistíte, že návratnost této nepatrné časové investice je obrovská. Kdo by se nechtěl cítit šťastnější s minimální námahou? A navíc, když si z pravidelného připomínání pozitivních momentů vytvoříme návyk (stačí na to tři týdny), nemusíme k dané činnost vynakládat pražádnou energii. Náš mozek nám připomene pěkný okamžik úplně sám 🙂 .

Malý upgrade, který poskytne okamžitou pomoc

Šťastných chvilek není nikdy dost, a proto si zaslouží, abychom si je déle pamatovali. Když je ještě každý den zaznamenáme do notýsku, zůstanou nám uchovány pro případ, kdy si budeme potřebovat zvednout okamžitě náladu. Pořiďte si notýsek, ideálně malý denní diář, abyste zároveň měli kontrolu nad tím, že každý den poctivě píšete. Po čase nasbíráte tolik pozitivních momentů z vašeho života, že se sami budete divit! Když se stane, že se budete cítit mizerně, dejte si dávku pozitivizmu. Listujte se svých zápiscích a po čase se začnete usmívat ba dokonce smát. Samotný usměv či smích vám změní náladu a vše, co vypadalo černě, už bude mít světlejší barvy.

Pořídila jsem si takový notýsek, když jsem se s těmito informacemi setkala. Proč to nezkusit? Mám ráda efektivní způsoby – malá investice, velké výsledky. A toto vypadalo slibně. A protože štěstí není nikdy dost, začala jsem poctivě psát. Při zpětném pohledu na své zápisky je mi opravdu veselo. Např. 31. října jsem si poznamenala:

Jásala jsem, když jsem si zkoušela, jak se pohybují postižení na vozíku a vozík se naučila ovládat – na výstavě Naše cesta.

Policista nám odpustil pokutu za parkování a laškoval u toho s námi.

Smáli jsme se s manželem, když mi musel na příkaz policie koupit kytku, když nám policista odpustil pokutu za špatné parkování. A protože mi jí od našeho výročí svatby „dlužil“, měla jsem radost o to větší 🙂 .

Zapisuji si cokoliv, co mi v uplynulém dni udělá radost. Od svítícího sluníčka, přes úspěch mých synů ve škole, úsměvu mého muže až po hotové úkoly do práce. A je to skvělé, vřele doporučuji. Antidepresiva ZDARMA a stále při ruce!!!!!!!

Kde se vzalo toto doporučení?

Americký psycholog Martin Seligman byl požádán americkým generálem Johnem Caseyem, aby snížil počet posttraumatických stresových poruch, depresí a následných sebevražd vojáků americké armády. Seligman po zkoumání tamního vysoce stresujícího prostředí vojákům doporučil si vést deníček pozitivních momentů. Měli za úkol si každý večer zapisovat cokoliv, co se jim přihodilo a bylo spojeno s pozitivní emocí. Cokoliv, i zdánlivé banality a maličkosti. Po čase sebevražd ubylo a celkový psychický stav vojáků se zlepšil. Nakonec z tohoto pokusu vznikl rozsáhlý výzkum.

Pozitivní „deníček“ můžete pod názvem Flow lístek v jiné formě najít v knize Konec prokrastinace od Petra Ludwiga. Kromě klasických papírových verzí typu denní diář (koupila jsem si malý, velikosti A7, aby se mi vešel do kabelky), najdete řadu aplikací na internetu, např. www.flow-list.cz, který Vám může i připomenou, když byste náhodou zapomněli zaznamenat pozitivní událost.

Ať už využijete digitální či analogovou formu „pozitivního deníčku“, věřím, že Vás zapisování nakonec začne bavit, protože přináší do života radost.

A protože tento článek mám hotový a jsem za to moc ráda, hned si to jdu do deníčku napsat 🙂 .

Inspirace na výše uvedené téma:

Wiseman, Richard: 59 vteřin. Nakladatelství ANAG, 2011

Ludwig, Petr: Konec prokrastinace. Jan Melvin Publishing, 2013

The post Investujte minutu denně a budete se cítit šťastnější a spokojenější appeared first on mySKILL.

Všechno negativní, co se nám „honí“ hlavou, nám mimo jiné způsobuje napětí, stres, následně pak utrpí i chování a jednání vůči druhým, bohužel často vůči našim nejbližším. Následně, trvá-li tento stav dlouho, se začne ozývat i naše tělo tím, že přestane fungovat tak, jak jsme byli doposud zvyklí. Je to tím, že naše podvědomí přijímá vše, co do něj vkládáme. Dobrovolně vkládáme. Ano, dobrovolně, ač se to řadě lidem nemusí líbit. Často slýchávám od klientů „já za to nemůžu, taková situace prostě je“ nebo „to či ono způsobil ten druhý a já za to musím pykat“. Všechna prohlášení tohoto typu pouze značí, že se necháváme řídit a ovlivňovat druhými lidmi. Stáváme se oběťmi, které reagují na situace a lidi a svádějí své neúspěchy, špatnou náladu či utrpení na ně.

Jsme svobodní, ale také zodpovědní.

Každý z nás jsme za sebe zodpovědný, máme svobodnou vůli a také možnosti utvářet okolnosti k obrazu svému. Řada lidí namítá, že to tak není a když si s nimi chvilku pohovoříte, zjistíte, že jen nedokáží sami sebe řídit, anebo nechtějí, protože se jim takový stav zdá pohodlný. Je pravda, že myslet jinak, pozitivně, a řídit myšlenky je náročné a stojí velkou námahu. Odměnou pak je psychická vyrovnanost, zažívání pocitů štěstí a celkově kvalitnější život, který nám přináší vše, o čem sníme a co si doopravdy přejeme.

Je prokázáno, že na co se soustředíme, to se „zvětšuje“, roste, je toho více, resp. to do svého života přitahujeme. Když něco nefunguje, často se stává, že se člověk právě orientuje na to, aby daná věc opravdu nefungovala. Nestačí prohlášení typu: „hlavně, abych něco nezkazil“. Sice prohlášení negujeme, ale právě slovo zkazit, které je negativní, se nám ukládá do podvědomí, které pak vysílá příkaz: „Zkaž to!“ Podvědomí nepozná, že naše přání negujeme předponou „ne“. Je velmi důležité mít na mysli, o čem a hlavně JAK přemýšlíme, jaká slova, jaké výrazy při prohlášení používáme. Slova jsou velmi důležitá, protože určují další dění. Místo „Hlavně, abych něco nezkazil“, raději použijeme „všechno se mi daří, povede se tak či onak“. Soustřeďme se na to, jak „věci“ MAJÍ být a ne jak NEmají.

Na mém nedávném tréninku prezentačních dovedností jeden účastník, říkejme mu třeba Roman, předvedl svou úvodní prezentaci. Roman během ní předvedl celou řadu prezentačních a komunikačních chyb. Když jsme rozebírali příčiny takového vystoupení, přiznal se, že se mu před prezentací honilo hlavou: „nesmím se kroutit“, „bojím se, že nebudu vědět, co říci“, „hlavně se nesmím zapomenout dívat publiku do očí“ a ještě celou řadu podobných prohlášení. Vystoupení dopadlo přesně tak, jak si „naprogramoval“. Kroutil se, měl obrovské „okno“, několik vteřin mlčel,  nevěděl, co říci a na publikum se prakticky ani nepodíval. Na druhý den tréninku si měli účastníci připravit jinou, delší prezentaci a začlenit do ní vše, co se první den naučili včetně minimálně jednoho „vylepšení“ na základě rozborů prezentací z prvního dne. Roman začal opět reagovat: „Hm, určitě se mi nepovede zařadit všechno, zase se na nikoho nepodívám a nebudu vědět, co s rukama…..“. Na základě těchto prohlášení jsme mu společně s ostatními účastníky vytvořili prohlášení, která si měl za domácí úkol opakovat:

„Na všechny se budu dívat.“

„Správné myšlenky mi přijdou na mysl přesně ve správnou dobu.“

„Budu stát klidně a s rukama před tělem.“

Před prezentací přede všemi svá prohlášení zopakoval třikrát. Jak si myslíte, že dopadla Romanova druhá prezentace? Přesně tak, jak si uložil do svého podvědomí. Byla o více než 100 % lepší a provedlo v ní vše, co si předsevzal. Sám v danou chvíli poznal, že síla a úspěch tkví v tom, jak přemýšlíme.

Až budete příště stát před obtížnou situací nebo budete po něčem konkrétním toužit, říkejte si v duchu nebo i nahlas pozitivní prohlášení v podobě, jak MAJÍ vypadat a věřte si a ono se stane. A kdyby se nestalo, znovu přehodnoťte svá prohlášení, možná, že jim něco pozitivního chybělo.

Inspirace na výše uvedené téma – Hay, Louise L.: Miluj svůj život. Vydavatelství Pragma, 2009.

The post Soustředěním se na to, co funguje, dosáhneme více appeared first on mySKILL.

V minulosti jsem si „otravovala“ náladu činnostmi, které jsem prostě MUSELA udělat, ať už jednorázově, či pravidelně. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, že je možné dělat to, co MUSÍM, s radostí. Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, jak si zpříjemnit činnosti, které MUSÍM udělat. Je jich poměrně velké množství a určitě nejsem na světě sama, která je dělá s nelibostí a někdy dokonce odporem.  Řadu z nich už ani nevnímám, protože se staly součástí každodenního života. S některými jsem se dlouho nemohla smířit a vadilo mi, že je MUSÍM vykonávat. Neuměla jsem na nich najít nic, co by mi ulehčilo je dělat radostněji.

Když jsem sama procházela výcvikem koučů, setkala jsem se na jednom z výcvikových seminářů právě s tématem „muset versus chtít“. Častým tématem koučování je, jak překonávat nechuť, která nás obírá o energii a někdy i dobrou náladu. Činnosti, které MUSÍME dělat, nás nebaví, nevidíme na nich nic radostného a navíc často ani nejdou na nikoho delegovat. Jde např. o rodinné záležitosti typu muset vstávat dříve, abychom odvedli či odvezli děti do školy, samotná cesta do školy, práce na „plné obrátky“, abychom stihli zase děti ze školy či školky vyzvednout atp. Takových činností je možné najít mnoho i v zaměstnání, jako např. povinné porady, neproduktivní či nepříjemné schůzky s klienty, kolegy atd. Jedním z cílů koučování při řešení tohoto tématu je dané činnosti zefektivnit na nejnižší možnou míru, protože z určitých důvodů se jich není možné zcela zbavit. Zkrátka se udělat MUSÍ.

Nemusím, nýbrž CHCI

Koučování nabízí jiný úhel pohledu na „povinné“ činnosti. Místo „MUSÍM“ si jednoduše řekneme „CHCI“. Zprvu mi „CHCI“ nešlo „přes pusu“. Jak můžu CHTÍT něco, co mi vyloženě vadí nebo mě otravuje? Ale protože se jen tak nevzdávám, párkrát jsem si zopakovala: „CHCI vozit děti ráno do školy a kvůli tomu i dříve vstávat“. Po nějaké době jsem opravdu ucítila chuť tuto činnost dělat. Šla jsem ale ještě dál. Zeptala jsem se: „Proč bych měla CHTÍT vozit děti do školy a trávit čas na cestě, když je to čas vskutku ztracený?“ Odpověď přišla sama. „Čas, který se svými dětmi strávím je nenahraditelný. Povídáme si spolu nebo posloucháme dětské audioknihy a k tomu se ještě mohu vracet do svých dětských bezstarostných let.“ A koho by netěšilo trávit čas s lidmi, kteří jsou pro něj v životě nejcennější? Nakonec jsem si odvoz dětí do školy, a s tím spojené ranní vstávání, zamilovala.

Začala jsem techniku „CHCI, místo musím“ aplikovat na všechny „povinné“ činnosti ve svém životě.

• CHCI vstávat brzy, protože díky tomu získám více času, kterého se mi stále nedostává.
• CHCI vozit děti do školy, protože s nimi trávím nezapomenutelné chvíle, které mi nikdo nenahradí a v budoucnu nevrátí.
• CHCI s dětmi trávit čas nad domácími úkoly, protože tak přispívám k jejich rozvoji, učení a mohu ovlivnit jejich přístup k „povinnostem“.
• CHCI pracovat na zahradě, i když na to mám málo času, protože jsem na čerstvém vzduchu, v souladu s přírodou a také díky mně bude naše zahrada hezkým místem k odpočinku.
• CHCI pravidelně dělat daňová přiznání, protože mám přesný přehled o své samostatné výdělečné činnosti a srovnání s předchozími obdobími.
• Občas CHCI i doma uklidit J, protože úklidem spálím kalorie a vlastně utužuji fyzičku. Zabiji několik much jednou ranou.
• CHCI jít na procházku, i když venku „padají trakaře“, protože pomůžu svému tělu regenerovat a ono mi to pak vrátí ve zdraví.
• CHCI věnovat hodiny času přípravě rodinných oslav, protože při nich trávím čas se svými nejbližšími, kteří po čase s námi už třeba nebudou.
• CHCI vařit víkendové obědy (vaření nepatří mezi mé oblíbené činnosti), protože si tak společně pochutnáme na dobrém a zdravém jídle.
• CHCI, protože pokaždé, když něco nepříjemného udělám, vyhraji sama nad sebou. Úžasný pocit …

Přesvědčit se nebo vzít za své?

Nějakou dobu mi trvalo „přesvědčit“ sebe samu, že nemusím, že CHCI. Připadalo mi, že si něco jen nalhávám. A pak přišlo poznání. Kdo bude trpět tím, že mě něco otravuje? JÁ. Kdo bude trpět, když se budu rozčilovat, že něco musím, že mě to nebaví, vadí atd. Zase JÁ (a dost možná i moje okolí). Jenže JÁ si nechci svůj život ani život mých blízkých otravovat. Mám svobodnou vůli, a tak se rozhodnu sama, co vlastně CHCI!!!

Ve svém životě už nemusím nic!

Je pravda, že od doby, kdy CHCI, už v podstatě NIC NEMUSÍM. Snad jen umřít. A právě proto, že jednoho dne můj život skončí, je zodpovědnost za to, jak ho prožiji a jak si ho užiji, jen a jen na mně.

A jak jste na tom vy? Co vše MUSÍTE dělat? Věřím, že nyní už NIC J.

The post Dělám s radostí, co musím appeared first on mySKILL.