Dělám s radostí, co musím

Jaké činnosti ve svém životě MUSÍTE dělat? A jakou radost vám přinášejí?

V minulosti jsem si „otravovala“ náladu činnostmi, které jsem prostě MUSELA udělat, ať už jednorázově, či pravidelně. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, že je možné dělat to, co MUSÍM, s radostí. Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, jak si zpříjemnit činnosti, které MUSÍM udělat. Je jich poměrně velké množství a určitě nejsem na světě sama, která je dělá s nelibostí a někdy dokonce odporem.  Řadu z nich už ani nevnímám, protože se staly součástí každodenního života. S některými jsem se dlouho nemohla smířit a vadilo mi, že je MUSÍM vykonávat. Neuměla jsem na nich najít nic, co by mi ulehčilo je dělat radostněji.

Když jsem sama procházela výcvikem koučů, setkala jsem se na jednom z výcvikových seminářů právě s tématem „muset versus chtít“. Častým tématem koučování je, jak překonávat nechuť, která nás obírá o energii a někdy i dobrou náladu. Činnosti, které MUSÍME dělat, nás nebaví, nevidíme na nich nic radostného a navíc často ani nejdou na nikoho delegovat. Jde např. o rodinné záležitosti typu muset vstávat dříve, abychom odvedli či odvezli děti do školy, samotná cesta do školy, práce na „plné obrátky“, abychom stihli zase děti ze školy či školky vyzvednout atp. Takových činností je možné najít mnoho i v zaměstnání, jako např. povinné porady, neproduktivní či nepříjemné schůzky s klienty, kolegy atd. Jedním z cílů koučování při řešení tohoto tématu je dané činnosti zefektivnit na nejnižší možnou míru, protože z určitých důvodů se jich není možné zcela zbavit. Zkrátka se udělat MUSÍ.

Nemusím, nýbrž CHCI

Koučování nabízí jiný úhel pohledu na „povinné“ činnosti. Místo „MUSÍM“ si jednoduše řekneme „CHCI“. Zprvu mi „CHCI“ nešlo „přes pusu“. Jak můžu CHTÍT něco, co mi vyloženě vadí nebo mě otravuje? Ale protože se jen tak nevzdávám, párkrát jsem si zopakovala: „CHCI vozit děti ráno do školy a kvůli tomu i dříve vstávat“. Po nějaké době jsem opravdu ucítila chuť tuto činnost dělat. Šla jsem ale ještě dál. Zeptala jsem se: „Proč bych měla CHTÍT vozit děti do školy a trávit čas na cestě, když je to čas vskutku ztracený?“ Odpověď přišla sama. „Čas, který se svými dětmi strávím je nenahraditelný. Povídáme si spolu nebo posloucháme dětské audioknihy a k tomu se ještě mohu vracet do svých dětských bezstarostných let.“ A koho by netěšilo trávit čas s lidmi, kteří jsou pro něj v životě nejcennější? Nakonec jsem si odvoz dětí do školy, a s tím spojené ranní vstávání, zamilovala.

Začala jsem techniku „CHCI, místo musím“ aplikovat na všechny „povinné“ činnosti ve svém životě.

• CHCI vstávat brzy, protože díky tomu získám více času, kterého se mi stále nedostává.
• CHCI vozit děti do školy, protože s nimi trávím nezapomenutelné chvíle, které mi nikdo nenahradí a v budoucnu nevrátí.
• CHCI s dětmi trávit čas nad domácími úkoly, protože tak přispívám k jejich rozvoji, učení a mohu ovlivnit jejich přístup k „povinnostem“.
• CHCI pracovat na zahradě, i když na to mám málo času, protože jsem na čerstvém vzduchu, v souladu s přírodou a také díky mně bude naše zahrada hezkým místem k odpočinku.
• CHCI pravidelně dělat daňová přiznání, protože mám přesný přehled o své samostatné výdělečné činnosti a srovnání s předchozími obdobími.
• Občas CHCI i doma uklidit J, protože úklidem spálím kalorie a vlastně utužuji fyzičku. Zabiji několik much jednou ranou.
• CHCI jít na procházku, i když venku „padají trakaře“, protože pomůžu svému tělu regenerovat a ono mi to pak vrátí ve zdraví.
• CHCI věnovat hodiny času přípravě rodinných oslav, protože při nich trávím čas se svými nejbližšími, kteří po čase s námi už třeba nebudou.
• CHCI vařit víkendové obědy (vaření nepatří mezi mé oblíbené činnosti), protože si tak společně pochutnáme na dobrém a zdravém jídle.
• CHCI, protože pokaždé, když něco nepříjemného udělám, vyhraji sama nad sebou. Úžasný pocit …

Přesvědčit se nebo vzít za své?

Nějakou dobu mi trvalo „přesvědčit“ sebe samu, že nemusím, že CHCI. Připadalo mi, že si něco jen nalhávám. A pak přišlo poznání. Kdo bude trpět tím, že mě něco otravuje? JÁ. Kdo bude trpět, když se budu rozčilovat, že něco musím, že mě to nebaví, vadí atd. Zase JÁ (a dost možná i moje okolí). Jenže JÁ si nechci svůj život ani život mých blízkých otravovat. Mám svobodnou vůli, a tak se rozhodnu sama, co vlastně CHCI!!!

Ve svém životě už nemusím nic!

Je pravda, že od doby, kdy CHCI, už v podstatě NIC NEMUSÍM. Snad jen umřít. A právě proto, že jednoho dne můj život skončí, je zodpovědnost za to, jak ho prožiji a jak si ho užiji, jen a jen na mně.

A jak jste na tom vy? Co vše MUSÍTE dělat? Věřím, že nyní už NIC J.